Podzim v Daruvaru.

Posted: 29/11/2016 in Balkán

Autor: Václav Bednář Zdroj: achavirov.cz

Vašek_0534Zdravím Vás, milí přátelé, z chorvatského Daruvaru, kde také zavládl podzim. Uběhly již dvě neděle a pár dní z mé letos poslední  třítýdenní návštěvy.

Pokračujeme

Vrátím se ale o pár týdnů zpět. V druhé polovině září zde na krátké přátelské návštěvě byli a o další spolupráci jednali pastoři našeho havířovského sboru. Vraceli se ve čtvrtek večer a v pátek jsem už nervózně čekal, kdy pastor Petr přijede na modlitebnu. Dorazil něco po desáté, hned přišel za mnou do kanceláře a já se ho nedočkavě ptal, jestli pokračujeme, nebo si mám hledat novou práci. Petr mě velmi uklidnil a řekl, že pokračujeme. Spadl mi kámen ze srdce. Daruvarští si naší služby velmi váží a přejí si, abychom s nimi i nadále spolupracovali v záchraně ztracených.

Setkání s vedením Svazu Čechů

Když jsme byli v létě s Dankou na kávě s paní knihovnicí Fanynkou, říkala nám o bývalém faráři panu Ivanovi, který nyní pracuje jako tajemník Svazu Čechů v Chorvatsku. Tehdy jsem mu zavolal, ale byl čas dovolených, a tak jsme se domluvili, až opět přijedu, že se setkáme.

Hned po mém dalším příjezdu jsem tedy panu tajemníkovi zavolal a on mě pozval na výstavu k 25. výročí, kdy začala Domovinská válka a mnohé děti byly odvezeny do bezpečí v Česku. Na výstavě bylo velmi mnoho lidí všech generací. První část výstavy byla fotogalerie a druhá čtení z knihy vzpomínek, která byla k tomu výročí vydána. Seděl jsem mezi lidmi, které jsem neznal, a pan tajemník nikde. Na závěr výstavy byla vydávána svědectví lidí od tehdejších žáků až po učitele. Při odchodu jsem zahlédl jednoho známého člověka, na kterého jsem se obrátil s prosbou o pomoc, kde bych mohl najít tajemníka Ivana, který shodou okolností stál vedle mě. Poprvé jsme se konečně osobně setkali a domluvili si další schůzku na pondělí v kanceláři Svazu.

daruvar-svazV kanceláři mě přivítal nejen pan tajemník, ale i paní předsedkyně Libuše, která mluvila krásně česky. Nejprve jsem se jim představil a řekl, co zde v Daruvaru pohledávám a jestli by bylo možné s něčím pro český spolek pomoci. V té chvíli paní předsedkyni zazvonil telefon a někdo se jí ptal, jestli je možné napsat, že mají humanitární školu, anebo jestli změnit slovo humanitární na etická. Hned se ke mně otočila a říká do telefonu, že tu má rodilého Čecha, tak se mě zeptala na radu. Po tomto setkání mě ještě pozvali na sobotní 95. výročí Svazu Čechů v Republice Chorvatska.

Po několika dnech dešťů vysvitlo v sobotu sluníčko a bylo krásně teplo. Výročního setkání se účastnili zástupci různých společností, ministra kultury a zahraničních věcí ČR, starosta města i 1. tajemník velvyslance ČR v Záhřebu pan Kolatek, se kterým jsem měl možnost krátce mluvit. (Ne, neřekl jsem mu evangelium, ptal se mě, co zde dělám, tak jsem mu mohl říct, že jsem pracoval mezi dětmi na ulici na Ukrajině a teď pomáhám pastorovi v pentekostální církvi, na evangelium ještě přijde řada.)

Rádio Daruvar

radio-daruvarMinulý týden v úterý jsem měl domluvené setkání s paní Lenkou, která vede českou sekci Rádia Daruvar. Paní Lenka pochází z Karviné a pomáhala před 25 lety právě chorvatským dětem, které nalezly azyl v Janských Lázních. Tam se setkala se svým budoucím manželem, v roce 1992 se vdala a přestěhovala do Daruvaru. Po našem krátkém seznámení se mě zeptala, jestli by mohla se mnou natočit desetiminutový rozhovor. Poté mě zavedla do improvizovaného studia, tzv. kukaně. Paní Lenka se mě ptala na mou bývalou práci mezi dětmi ulice na Ukrajině a pak na mou současnou práci v Daruvaru. Kromě toho jsem mohl pozvat posluchače i na nedělní shromáždění.

Tento rozhovor zazněl v rádiu minimálně 3x. Dvakrát v češtině a jednou s překladem. Naši sborovníci to rovněž slyšeli, a tak jsme se usilovně modlili, aby někdo nový přišel a on nikdo nový nepřišel. Snad příště. Věřím, že jsem tam nebyl naposledy a že se vyvrbí nějaká další spolupráce, např. pětiminutová kázání či zamyšlení. Jak místní říkají „Bacil pušku v kukuruzu“, ale já nebacil, jdeme kupředu, vstříc našemu Pánu. A jak paní Lenka jemně poznamenala, že ulicí okolo naší modlitebny chodí 2x denně a není nás vidět, tak to musíme změnit. To světlo, které Ježíš nám dal, nechám svítit dál, jak se zpívá v naší písni.

Kázání na hoře

kazani-na-horePrakticky na všech našich shromážděních byli všichni přítomni. Středeční shromáždění „začalo“ v 18 hodin, no začalo, krátce jsme si povídali, pak jsem se sdílel s první částí kázání na hoře z Matouše 5. kapitoly „o blaženství“. Nepřekládala mě Anička, protože byla v práci, ale překládal mě zatím „nevěřící“ budoucí manžel pastorovy dcery Darijo a – jak jemně podotkl – bývalý ministrant. Sice není Čech, ale rozumí dobře a česky mluví kostrbatě, ale překládal mě docela dobře. Lidé rozuměli, co jsem chtěl říct.

Zato v sobotu mě všichni překvapili. Modlitební začala přesně v 7 večer, kdy jsme zpěvem chválili Pána a v modlitbách mu děkovali, a hned jsem dostal slovo.

Takže už jsme došli za Zákon a proroky, Sůl a světlo, Zabití a ještě nás ve středu čeká Cizoložství a rozvody, velmi to těžké téma, ale jsem na to připravený. Po Novém roce budeme pokračovat dále.

Tuto neděli jsem mluvil o Jonášovi a jeho druhé šanci. Celkem nás bylo 17, ale to přijelo pět lidí z Garešnice a 4 byli od baptistů, ale i tak pěkný počet. Lepší než minulou neděli, kdy nás bylo 8.

Dvě neděle jsem měl možnost dopoledne sloužit u našich milých baptistů v Golubinjaku. Nádherné společenství lidí. Bratru Tomislavovi jsme v srpnu dali knihu sestry Maňky Bubikové a on mi po shromáždění říkal, že mám Maňku moc pozdravovat, že ta kniha byla velmi dobrá a že by byl moc rád, kdyby mohla do Golubinjaku někdy zavítat. A tuto poslední neděli, která je přede mnou, pojedu dopoledne sloužit do Garešnice.

Naši senioři

Dnes jsme měli s bratrem Mirkem navštívit naši drahou sestřičku Fanynku, která v pátek oslavila 92. narozeniny, ale volala mi Anička, že jsou oba stonaví.

S bratrem Slávkem jsem se setkal včera na shromáždění. Domluvili jsme, že zítra zajdeme na kávu. Řekl mi, že to s paní mámou, která má 96 let, nevypadá dobře. Stále potřebuje mít dohled jeho manželky.

Babičku Stázinku z Golubinjaku jsem navštívil dvakrát. Říkala mi, jak je stonavá, že dokonce doma spadla a pochroumala si rameno a nohu. Její bércové vředy se nelepší. Povídali jsme si o životě, o církvi a o Bohu. Přečetl jsem jí pár kapitol z Bible a nezapomněl se za ni pomodlit.

slavko-20161029_204002Bratr Slávko, nádherný dědeček se srdcem milujícím Ježíše

Při mé službě v Daruvaru se setkávám s velmi zajímavými lidmi. Jedním z nich je dnes 87 letý bratr Slávko Konecki.

Domluvili jsme si setkání na úterý dopoledne. Přijel pro mě svým malinkým vozítkem a odvezl mě do svého domu.

Po uvítání mi řekl: „Bratře Václave, jsme na stejné lodi, máme stejného Ducha a milujeme stejného Pána. Mám na tebe jednu otázku, se kterou si nedovedu poradit.“

Bratr Slávko pak spustil téměř dvouhodinový monolog, při kterém jsem souhlasně kýval hlavou, říkal ano i da.

„Náš příběh začíná v roce 1880, kdy se moji prarodiče přestěhovali z Jihlavy do Strežan, kousek od Daruvaru. O lidi z Čech byl velký zájem, protože všichni měli nějakou profesi. Můj dědeček byl kolář, tak vyráběl kola pro všechny vozy v širokém okolí. Můj tatínek se oženil a s manželkou zůstal v domě svých rodičů. Když začala 2. světová válka, bylo mi 11 let. S rodiči jsem chodil do katolického kostela. Po válce, po vyučení strojařem zámečníkem jsem nastoupil do pivovaru Staročesko v Daruvaru a na víkendy jsem jezdil domů. I zde už řádili soudruzi, kteří mi zakázali chodit do kostela, protože prý žádný Bůh neexistuje. Ale vždy v neděli jsem do kostela šel. Nakonec mě kvůli tomu zatkla policie a poslala do vězení. Asi po měsíci jsem si všiml jednoho vězně, jak si čte nějakou knížku a vyzařoval z něho pokoj. Zašel jsem za ním a on mi dal Nový zákon. Jedním dechem jsem ho přečetl a řekl mu, že potřebuji přijmout Krista do svého života a odpuštění hříchů. Hned se se mnou pomodlil a já jsem pocítil, jak mě duch Kristův naplnil a očistil od všech mých hříchů.

Hned po vězení jsem nastoupil do armády, kde mě přiřadili do opravárenské dílny, kde jsme vyráběli součástky pro vozidla. Tam jsem se naučil vše, protože v té době armáda měla nejlepší stroje. Po vojně jsem opět nastoupil do pivovaru, krátce nato jsem se oženil se sestrou z naší baptistické církve, kde ještě před vojnou jsem přijal vodní křest. Čtyři roky po svatbě moje manželka vážně onemocněla. Měla dědičnou plicní chorobu. Stále střídala domov, nemocnici a lázně. Se svou první manželkou jsem žil 17 let, než mi umřela. Z tohoto manželství mám syna a dceru.

V církvi jsem pomáhal, kde se dalo, jak modlitbou, slovem, tak i prací na opravách modlitebny. V padesátých letech k nám do církve nastoupil nový pastor, který toužil po Duchu svatém a duchovních darech. V roce 1957 byl pastor pozván na letniční konferenci do Holandska. Protože neřídil, poprosil mě, aby jej a jeho manželku na konferenci odvezl. Na celé konferenci jsem seděl úplně vzadu. Jednoho večera se kazatel modlil, aby lidi přijali křest v Duchu svatém. Můj pastor vyskočil a běžel pro modlitbu a ono nic. Když se modlil za jeho manželku, ta se hned začala modlit v jazycích. Jako za jednoho z posledních se kazatel modlil i za mě. Nádherná chvíle se setkáním s Duchem, ale modlit v jazycích jsem se nezačal. To přišlo až v noci. Probudil jsem se okolo třetí ráno a najednou se to spustilo, nový proud modliteb v jazycích. Nádherná to chvíle a nádherná zkušenost, do té doby něco nevídaného. Cesta domů byla trochu smutná, protože pastor, který tak toužil modlit  se v jazycích, se nemodlil. To přišlo až o pár měsíců později. Po pár letech naše probuzenecká shromáždění skončila, pastora odvolali a mě posadili do poslední lavice, a já tam sedím a sedím. Je mi líto, že ve sboru uhasili oheň Ducha svatého, ale oheň v mém srdci neuhasili. Jak byla nějaká možnost sloužit a kázat evangelium, hned jsem tam byl. Rád navštěvuji církve, kde je Duch. Rád chodím i do vaší církve, protože je tam Slovo, které má život.

Krátce před svými 50. narozeninami jsem se podruhé oženil, vzal jsem si sestru z našeho sboru, která rovněž byla vdovou, ale manželka po čtyřech letech umřela. Pak jsem byl znovu asi 10 roků sám, ale znáš to, jak je těžké být člověku sám, nemá ho kdo podepřít. Bůh mi dal třetí manželku, se kterou nyní žiji i nežiji. Kromě manželky mám ještě paní mámu neboli tchýni, která má 96 roků. Prvních sedm let po svatbě paní máma žila s námi v domě v Daruvaru, ale pak se rozhodla, že umře ve svém rodném domě ve Viroviticích. První dva roky to ještě šlo, jezdili jsme za ní jednou za dva týdny a s něčím jsme jí pomohli okolo domu, ale poslední dva roky už potřebuje stálou péči, a tak manželka je se svou maminkou a já jsem v domě sám, ale každý týden za nimi jezdím a pomáhám se vším, na co mám ještě sílu. Stejně i doma si dělám spousty věcí sám, však tento dům jsem z 80% postavil sám, vlastníma rukama. Celý život jsem jezdil a opravoval „Brouky“, ještě loni jsem jednoho opravil a letos prodal.

Bratře Václave, jak ty to vidíš? Mám zůstat sedět v poslední řadě, nebo mám přejít k vám? Ale než konečné rozhodnutí udělám, zeptám se svého pastora, jestli se mnou počítá anebo ne.“

Odpověděl jsem mu, ale jak se bratr Slávko rozhodne, to nevím.

Na závěr jsem mu předal pozdravy od mé milované manželky a od manželů Zedníčkových. Pomodlili jsme se a pak jsem šel s marmeládou, kterou jsem od Slávka dostal, domů.

Děkuji Ti, Bože, za tohoto nádherného muže, kterého jsi mi poslal do cesty a spojil tak naše životy. Pokud je to jen možné, travme s nimi čas, protože určitě obohatí naše životy.

Setkání v Jednotě

jednota-20161122_134658V posledním týdnu mi volala paní Alena, která je redaktorkou časopisu Jednota, že by chtěla se mnou udělat rozhovor. Týdeník Jednota se již 71 let vydává pro naše krajany, kteří žijí v Chorvatsku. Na rozhovor jsem přišel dobře naladěný. Paní Alena byla na mě řádně připravená a sehnala si údaje jak o mě, mé službě na Ukrajině, o Nehemii, tak i o našem sboru. Paní Alena je nevěřící, a tak ji hodně zajímalo, jaký je rozdíl mezi naší a katolickou církví. Po dvou hodinách rozhovoru mě šla ještě vyfotit před naší daruvarskou modlitebnou. Článek vyjde někdy v prosinci či počátkem nového roku.

Snídaně pro ženy

snidane-20161122_134616Jen se tak okrajově zmíním o jedné úžasné akci, kterou naše sestry a sestry v Garešnici 2x ročně pořádají, a to je Snídaně pro ženy – Doručak za žene. Ta poslední se konala v sobotu 12. listopadu v deset dopoledne. Sestry pronajaly restauraci Srdce pro 60 lidí. Snídaně je formou švédských stolů. Mají 2 – 3 chvály, svědectví a krátké slovo na téma Odpuštění. Tato akce je hlavně pro nevěřící ženy. Vzal jsem si více jak 10 pozvánek a pozval jsem na tuto akci české ženy, se kterými jsem se na posledním výjezdu seznámil. Poslední pozvánku jsem předal přítelkyni pana Ivana, tajemníka Českého svazu. Jak akce dopadla a jestli tam přišly i ženy, které jsem pozval, nevím, to vám napíšu příště.

Bilancování letošního roku

Toto byl můj poslední, pátý letošní třítýdenní výjezd. V Daruvaru jsem strávil více jak 100 dní. Tento rok byl více méně takový rozkoukávací, přestože jsem Daruvar navštívil několikrát předtím, ale sbor jsem znal jen málo a lidi ve městě vůbec.

Prakticky jsem sloužil slovem na každém shromáždění. V létě jsme udělali filmové večery, kdy se po tři dny pouštěly ve sboru křesťanské filmy. Hlavně v neděli pak přišlo více nevěřících lidí. Navštěvoval jsem a seznamoval se s našimi sborovníky. Rovněž jsem mohl posloužit našim seniorům – bratru Slávkovi a sestrám Fanynce a Stázince.

Velkou změnou byla změna mého bydlení, kdy první dva výjezdy jsem bydlel v domě pastora Mirka a od června mi pronajali dvoupokojový byt v centru města.

Díky změně mého bydlení jsem se začal více seznamovat s lidmi a hlavně s Čechy. Pomalu všichni se mě ptali, co zde dělám, a to byl dobrý prostor pro svědectví, proč nás Pán Bůh poslal do Daruvaru.

Co se týče mého učení chorvatského jazyka, jde mi to ztuha. Myslím, že rozumím již dobře, s výslovností je to sice horší, ale to se zlepší.

Ještě mě letos čeká jeden kraťoučký výjezd, a to první prosincový víkend. Pojedu tam s mojí Dankou, Jindřiškou Římanovou a Janou Kašpárkovou. Chtěli bychom navštívit bratra Slávka a sestry Fanynku a Stázinku. Sestry si na sobotní večer připravují slovo na sesterské setkání a my muži bratři si uděláme své setkání. V neděli posloužíme v Golubinjaku a večer v našem sborečku.

Co příští rok? Rovněž plánuji pět třítýdenních výjezdů. V červnu se plánuje modlitební výjezd Nehemie do Daruvaru a bosenské Tuzly. Mládež plánuje letní výjezd. Kromě toho plánuji rovněž minimálně dva kraťoučké víkendové výjezdy pro lidi, kteří mají Daruvar a službu v Chorvatsku na srdci – zájemci, už se mi hlaste.

Ještě jednou bych Pánu i vám všem chtěl poděkovat za vaši spoluúčast na naší (mé) službě v Daruvaru. Díky za modlitby, dopisy, povzbuzení a rovněž i finanční podporu.

P.S. Včera jsem si psal s Jirkou Dohnalem a on mi napsal, že bych se měl v Chorvatsku jmenovat Venčo Sandukar (sanduk je prý bedna).

Bůh vám žehnej,

Vašek Daruvarský

branko_102523

církev v Garešnici

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s