Autor: Eva Marková Zdroj: vaclavbednar.com

Po téměř deseti letech, kdy jsem chtěla jet na Ukrajinu s Nehemií, k tomu konečně došlo. Tehdy mi v tom zabránili rodiče. Studovala jsem a oni mně živili. „Když pojedeš, tak už u nás nebydlíš a končíš se školou, protože už ti nebudeme dávat peníze.“ Tak znělo ultimátum. Nutno podotknout, že tehdy jsem nechtěla jet do „obyčejného“ dětského domova, ale na mnohem horší místa. Rodiče chápu, báli se. Ale Bůh měl jiný plán a jiné časování, než jsem měla já. Dnes jsem za to vděčná.
Nyní po deseti letech mi už nic nebránilo jet. Měla jsem za sebou pár misijních výjezdů, ale jiného typu a s jinými organizacemi. A jet s Nehemií do dětského domova byla možnost, jak si vyzkoušet zase něco nového, něco se naučit a posloužit. Začala jsem se těšit. Předtím ale ještě přišly peripetie, zda nejet na misii na jiné místo, které je v mém srdci už od doby mého uvěření (Rusko). Po modlitbách, nejistotě a nakonec házení losem (5 Kč) bylo rozhodnuto, že přece jen pojedu na Ukrajinu.

A nelitovala jsem. Chtěla jsem vidět místa, kam mí známí už mnoho let jezdí a jak vypadá ten slavný Otčij dom a vůbec tato služba. Poněvadž mně zajímá východ, chtěla jsem vědět, co snesu. Čekala jsem, že podmínky, kde budu, budou prosté. Nakonec ale bylo rozhodnuto, že pojedu do Otčího domu, ve kterém se z materiálního hlediska dají dva týdny dobře strávit, aniž by západní člověk strádal. Ale nakonec jsem neskončila ani tam. Dostala jsem se v týmu dvou milých sester (zkušené Daniely a Milušky, která jela poprvé, jako já), do křesťanského domova rodinného typu ve městě Radomyšl, který také spadá pod Otčij dom. Rodiče Irina a Saša měli 10 dětí – 2 vlastní a 8 v pěstounské péči ve věku od 7 do 16 let. Když jsme přijely, nechápala jsem, co tam vlastně budeme dělat. Rodina fungovala spořádaně, děti kmitaly, uklízely dle rozpisu, vztahy vypadaly dobře, všichni byli zapojení v církvi, rodiče byli moc milí a všichni bydleli v pěkném velkém domě. „Proč jsme vlastně tady my? Co my jim můžeme dát?“, zněla mi v hlavě otázka.

Ale pak, jak jsme se začaly dovídat příběhy dětí, uviděly jsme, že není všechno zlato, co se třpytí. Kromě nejmladšího Paši, kterého si Ira a Saša vzali z Otčího domu ve věku 4 let (nyní mu bylo 8), byly ostatní děti ze státního dětského domova v Radomyšli a přišly do rodiny, když už jim bylo přes deset let. V rodině byly teprve cca 2,5 a 3,5 let. Tři nejstarší kluci Maxim, Arťom a Vadim byli v domově hrubě problémoví, rvali se a Bůh ví co ještě, vychovatelé si s nimi nevěděli rady. Jejich matka je bezdomovkyně a alkoholička, kluci ji občas potkávají. Další sourozenci Irina a Vadim si prošli už jednou pěstounskou rodinou. Vzala si je tehdy k sobě žena, které šlo pouze o peníze. Nesnášela Vadima a on nesnášel ji. Proto si vytvořil velice špatný vztah k ženám. A pak je ta žena „vrátila“, že je nechce, kvůli Vadimovi. Tehdy sociální pracovníci zavolali Irině a Sašovi, jestli si děti nevezmou k sobě. A oni, aniž by je kdy viděli, souhlasili. Matka Ira si pak hodně užila s Vadimem, který nenávist k ženám přenesl i na ni. Hodně se kvůli němu naplakala, ale protože mu nepřestávala projevovat lásku, jeho vztah k ní i k jeho sestře se změnil. A pak byly v rodině ještě dvě holky Věra a Vika. Obě měly zdravotní problémy, ač dokumentace z domova říkala, že jsou naprosto zdravé.

Děti si prožily v domově menší (nebo větší?) peklo. Bůh ví, čím vším si musely projít. V rodině Iriny a Saši však zakusily opravdovou lásku a přijetí. Setkaly se s milujícím Bohem skrze milující lidi, staly se křesťany a jsou zapojeny do církve. Bůh začal uzdravovat jejich rány a měnit je, ač je to pomalý proces. Vždyť většinu svého života prožily v dětském domově nebo v nepříznivých rodinných poměrech. Neviděla jsem, co bylo předtím, neviděla jsem drsné podmínky, kde žily, jen jsem slyšela, ale viděla jsem výsledek lásky Iry a Saši. A to mně dojímalo. Srdce, které měli pro děti, jejich bezpodmínečná láska a trpělivost s nimi. Ira byla jako lvice, která brání své děti zuby nehty. Ve škole a přede všemi, kteří by o nich chtěli říct něco zlého. Má je ráda. Tyto děti měly těžkou minulost. A nyní mají rodiče, které jim i já trošku závidím.

A tak, zpříjemnily jsme dětem čas tím, že jsme pro ně vytvořily program a věnovaly jim svůj čas, a ony za to byly vděčné. Ale za sebe musím říct, že jsem mnohem víc přijala, než dala. Viděla jsem, co všechno může způsobit láska. Děkuju Bohu za to, že jsem byla právě tam a nikde jinde. Možná mé budoucí zkušenosti nebudou tak růžové a právě tehdy si budu moci připomínat, že (Boží) láska může způsobit změnu.

Eva Marková

Další fotografie z letního misijního výjezdu do Radomyšle.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s